Dyspraxie je specifická vývojová porucha motorických funkcí, definovaná jako postižení či nezralost v plánování a organizaci pohybů. Dyspraxie postihuje i děti s nadprůměrnou inteligencí.
Porucha se v lékařském prostředí objevila již na začátku 20. století, kdy byla nejprve popisována jako “vrozená nešikovnost”. Později byla dyspraxie definována roku 1947 v lékařském lexikonu The American Illustrated Medical Dictionary jako “částečná ztráta schopnosti vykonávat koordinované pohyby.” V mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10) ji najdeme pod názvem specifická vývojová porucha motorických funkcí.
Takto postižené dítě projevuje nesoulad mezi svými pohybovými schopnostmi a věkem. Těžko si osvojuje komplexní pohybové dovednosti, jeho hrubá motorika je zpožděná (týká se zejména nápodoby předváděných pohybů), následně pak má problémy s úlohami vyžadujícími jemnou motoriku.
Dyspraxie není porucha pohyblivosti kloubů, jejím základem jsou poruchy vnímání tělesného schématu (body-map), poruchy ve vnímání a zpracování kinestetických, taktilních a vestibulárních podnětů. Hrubá motorika je ve vývoji opožděná a dítě má problémy v nápodobě viděných pohybů. Hrubá motorika představuje pohyby celého těla, pohyby velkých svalových skupin, jako jsou chůze, chůze do schodů se střídáním nohou, běhání, skákání, plavání atd. Následně si dítě obtížně osvojuje úkoly vyžadující jemnou motoriku, jako jsou psaní, šití, zapínání knoflíků, zavázání tkaničky, hra s míčem (rukama i nohama).
Děti postižené touto poruchou mají obtíže naučit se jíst lžičkou, jasně a srozumitelně hovořit, samostatně se oblékat, jezdit na kole, apod. Trpí pocity méněcennosti. Protože obtíže v koordinaci pohybů a neobratnost přetrvávají až do dospělosti, může nepoznaná porucha negativně ovlivnit celý život člověka.
Dítě trpící touto poruchou je často označováno za neobratné, nemotorné či nešikovné (Zelinková, 2007). A. Kirby shrnuje poznatky o dyspraxii následujícím způsobem. Dyspraxie není nemoc, je to více symptomů, které nemají jednotné příčiny. Nejsou známé genetické příčiny, není signifikantní nález v neurologických zkouškách. Nejčastějšími projevy je svalová ochablost a nepružnost nebo snížený svalový tonus doprovázený naopak zvýšenou pružností a pohyblivostí (Kirby, 2000).
Projevy dyspraxie u dětí ve věku od narození do tří let jsou hyperaktivita, problémy se spaním i přijímáním potravy. Často dítě neprochází etapou lezení, později sedí, později začíná chodit, a i vývoj řeči je opožděný (u 70 % z nich).
Dalšími významnými ukazateli deficitu ve vývoji dítěte již po narození je krmení a jídlo. Sací reflex bývá oslabený, kojení není úspěšné. Následně se při jídle objevuje dávení a dušení. Dítě preferuje kašovitou nebo tekutou stravu. Přitěžujícím činitelem při samostatném přijímání potravy je špatná koordinace pohybů ruka – ústa. Má obtíže samo se najíst, drobí, rozlévá tekutou stravu nebo pití.
Vývoj řeči je též jednou z prvních oblastí, kde si rodiče uvědomují nápadnosti dítěte. Vnímají, že dítě neexperimentuje s mluvidly, opožděně se objevuje reflexní i napodobivé žvatlání. Opožděný vývoj řeči je způsoben obtížemi v provádění a koordinaci pohybů artikulačních orgánů: rty, jazyk, měkké patro, zuby.
V pozdějším věku mívají dyspraktické děti potíže s:
hrubou motorikou: pohyby celého těla a pohybovou koordinací při chůzi, běhu, skocích, házení a chytání míče, jízda na kole, koloběžce.
jemnou motorikou: stolní hry, jejich výběr a provádění, používání nářadí (kladívko, kleště, nůžky apod.), kresba na volné téma i úroveň obkreslování základních tvarů.
řečí: úroveň artikulace i porozumění řeči.
sebeobsluhou: jídlo, oblékání.
sociálním chováním: zapojení do kolektivu, vztah k dospělým
Zdroj: (Zelinková, 2007)
Primární reflexy a dyspraxie
Symptomy dyspraxie mohou být také způsobeny nebo zhoršeny přetrvávajícími primárními reflexy.
Tonický labyrintový reflex (TLR) způsobuje:
horší hrubou motoriku
změny svalového tonu (často hypotonus) a takové problémy rovnováhy, že dítě nedokáže stát nehybně.
problémy zaostřit oči na věci nablízku a sledovat pohybující se předměty očima (např. kopání do míče bude pak pro dítě těžké jak kvůli špatné rovnováze, tak i kvůli zaostření očí na míč).
že děti vypadají neobratné a pomalé.
problémy s odhadováním vzdálenosti, děti často do něčeho narazí, spadnou.
že neudrží trup rovně při psaní a čtení. Mají potřebu podpírat hlavu rukou nebo se lehají obličejem na stole. Předklonem trupu dítě vyvine větší tlak tužkou na papír, proto často mají při psaní díry v papíru nebo zlomené hroty tužky.